Recenze: The One We Found

Často melu pantem, že dnešní herní produkce vychází s balením dětských plen, dudlíkem a návodem pro nejhloupější z hloupých. Všude samé ukazatele, poznámky a vysvětlivky, přes které v konečném důsledku není pořádně vidět to nejdůležitější. Ano, jsou výjimky, a to většinou z nízkonákladové výroby, s nimiž mozkové závity roztočíte jak Wankelův motor. Do této společnosti patří survival The One We Found, který vedle temné atmosféry nabízí i pořádnou dávku logických překážek.

Spojte hardcore logickou hru, prvky známé z her o přežití, prostředí nemálo podobné tomu z Outlast a dostanete příběh o ústavu pro duševně choré. Whisperwood Mental Institution býval typický blázinec na samotě u lesa, kam dáte strýčka, když v noci začne vídat Napoleona, hledajícího cestu z Elby. Ovšem od doby, co byl pod zemí objeven rozsáhlý jeskynní komplex, změnila se nemovitost poslední pomoci na strašidelný dům. Situaci přijíždí obhlédnout psychoterapeut James Ledgewick, na kterého čeká životní zkouška v oblasti psychiky. A vy se příliš neradujte, protože na vás také.

Z The One We Found mohlo být cokoliv. Atmosférický akční horor ve stylu Resident Evil VII, nekompromisní žánrovka jdoucí ve stopách Outlastu, pocta kultovní Amnesii nebo zajímavá jednohubka odkazující na SAW. Nic z toho se nekoná. Titul nejčastěji připomíná zpětně kompatibilní kousek z prvního xboxu, na kterém se navíc podepsala noční směna pánů programátorů. Rád bych přešel handicapy, zejména jde-li o projekt jedné osoby. Obdivuji očividný zápal pro látku a nadšení, se kterým jsou určité pasáže tvořeny. To bych ji ale muselo být jen pár, ne celý paralympijský tým.

Deset. Tolik je počet úrovní, kdy se vašimi nejlepšími přáteli stanou svítilna a zbraň střelného typu. Držet naživu zdroj světla není problém, protože baterií je všude tolik, že by s nimi ušák od Duracellu vydržel do příštího návratu Halleyovy komety. S náboji to může být trochu ošemetné, ale bystré oko a zvědavý nos snad pomůžou i s těmito zásobami. Vše najdete v inventáři z přelomu tisíciletí, kde se dá mluvit o všem, jen ne o přehlednosti a uživatelské vstřícnosti. Největším probléme je výměna hlavních zbraní, která bez návštěvy inventáře není možná. Hra se během této procedury nepřeruší, takže se jen tiše modlíte, aby protivníci zakopli o předpotopní textury a dali vám trochu toho času navíc.

V úvodu kvituji tituly vyzývající mozek na přímou konfrontaci. The One We Found se do ringu hrne s odhodláním. Myslí si, že stačí vymyslet několik hádanek, obalit je sympatickým dějem a pak deklasovat každého, kdo se pokusí projít až do finále. Zapomíná však na jednu důležitou věc, level design. Velká část hádanek selhává na špatně navržených úrovních, případně na nevhodně zvoleném klíči k řešení. Slabost hned v prvním levelu ukazuje márnice. Potřebujete zjistit kód, který vám zpřístupní první zbraň. Že je čtyřmístná kombinace složena ze dvou číslic napovídají krvavé otisky, tudíž zkoušíte logicky ty nejjednodušší varianty. Za pár vteřin slavíte úspěch a jdete dál. Ale počkat, až tady je legenda ke kombinaci? Ano. Navíc je spojena se stealth průchodem, který krom zjištění čísla nemá žádné jiné využití.

Druhá úroveň je rozbitá jak ojetina z autobazaru. Pokud místo zamýšleného průzkumu větracího systému uděláte pár kroků navíc, zakončíte level achievementem a jdete dál. Za méně než půl minuty. Doteď vlastně nechápu, zda to byla záměrná alternativa nebo chyba. Takto bych mohl pokračovat ještě osmkrát, neboť v každé úrovni číhá konina plynoucí z nezkušenosti autora. Hádanky, kde nemáte žádnou indicii mě tak nakonec bavily nejvíc, protože nehrozilo, že jsou špatně umístěny. Celé dvě až tři hodiny vám život komplikují různé entity a blázni. Co nelevituje, můžete poslat na onen svět zbraní.

Na střelbu jsem si nezvykl a kvůli tomu se stala tím největším hororovým prvkem. Nejprve si péči vyžádala senzitivita ovládání. Hra portaci z PC příliš nezastírá, tudíž je nutné utlumit reakce páček. Téměř na minimum. Později zbývalo už jediné, a to smířit se s tím, že zásahy mají přesnost opilého farmáře na divokém západě. Headshoty nejsou pokaždé detekovány správně. U pistole můžete podezřívat svou vlastní nepřesnost, ale když z metru míříte na ciferník brokovnicí, a přesto výstřel vyjde do ztracena, asi není vše v pořádku. Pokud si přeci jen střelbu oblíbíte, naleznete v menu ještě režim přežití, který připomíná zombie módy z Black Ops. Ale jen vzdáleně.

Pamatujete na hororovou akci F.E.A.R.? Tak The One We Found se k ní graficky ani neblíží. Vizuál obdobných „kvalit“ jsem vyděl na konci první generace Xboxu. Ve spojení s necelými šesti stovkami jeho kvality padají ještě hlouběji. Dlouhá načítání, při kterých i Xbox One X musí chlazení připomenout, k čemu bylo vlastně vytvořeno, prozrazují horší optimalizaci. Plusová hodnocení tentokrát nesbírá ani zvuk. Přestože má pár zajímavých pasáží, jeho cirkulace je příliš častá. Navíc naprosto postrádá prostorovou orientaci. Pečetí podprůměru je uživatelské rozhraní, připomínající první díly série Resident Evil.