Recenze: One-Punch Man: A Hero Nobody Knows

Superhrdinové tu byli vždy. Ještě než komiksoví magnáti přinesli příběhy Batmanů, Hulků a Supermanů, objevovaly se neohrožené postavy v mytologiích, legendách a příbězích. Proč je vlastně milujeme a obdivujeme? Že jsou zdánlivě obyčejní a přesto výjimeční? Pak by se vám mohl pozdávat holohlavý Saitama a jeho svět jedné rány.

Manga One-Punch Man vypráví o nesmělém strážci práva, který každý boj vyřeší jednou ranou. Vím, zní to nudně. Těžko se věří, že má dílo přes dvacet svazků a dvě řady anime seriálu. Ale hlavní linka se točí kolem Hero Association sdružující další hrdiny. Saitama je v příbězích spíše vedlejší postava a plní roli zlehčující, až ironické složky děje. A samozřejmě přichází vždy, když lotři a mutanti přebírají kontrolu nad situací. Na stejném principu je založená i hra One-Punch Man: A Hero Nobody Knows. Do rušných ulic městské části vstupuji jako neznámý bažant. Abych pomáhala. Bránila slabé. A poznávala věhlasné postavy.

Nerada to říkám, ale studio Spike Chunsoft nedokáže námět otevřít obyčejným hráčům. Neznalí předlohy opět zlomí hůl nad další mangou. Zdlouhavé seznamování se světem, v němž se ohřejete pár hodin, doplňuje nudné představování herních mechanik. Stejně tak postav. Třebaže operujete na malém plácku několika ulic. Titul se tváří jako velký silák, ale pod vycpanými rukávy ukrývá titěrné ručičky. Tvářit se, že jde o víc než tradiční bojovku, by bylo sprostou lží. Minimum mluvených dialogů vyplňuje textové vyprávění a stereotypní obsah vedlejších úkolů.

Hra vše dohání až samotnými souboji. Ve vyhrazeném prostoru se strhne řežba jeden na jednoho, při které létají vzduchem lidská těla, kusy betonu a podpůrné drony. Základ tvoří tři pohyby: slabý/rychlý útok, silný/pomalý úder a obranný úskok. Je to málo. Proto se váš hrdina postupně učí novým stylům podobně, jako například v Yakuze 0. Poměrně rychle je nabídka stylů rozšířena. A to i o speciální útoky založené na zisku bodů během boje. Celý proces prochází neustálým vylepšováním, až je nakonec vaše jméno hodno hrdinského glorifikování.

Bitky mají šťávu. Jsou zábavné a dokážou povzbuzovat chuť hrát. Velkým pomocníkem jim jsou posily z řad ostatních hrdinů a neočekávané události. Aplikování práva mezi tunami betonu nenechává chladnými ostatní. Přiložit ruku či nohu k ráně spěchají postavy oběma směry. Chvíli to trvá. Z toho plyne malý taktický prvek. Zda boj protahovat s vidinou blížícího se kolegy nebo ho utnout dřív, než protivník nabere síly.

Sama jsem nad tím příliš nepřemýšlela. Radost, že mohu chvíli bojovat za někoho mnohem lepšího, než je mé herní já, vždy vyhrála. Spřátelení bojovníci se automaticky otvírají pro online versus část hry. Ta funguje nezávisle na příběhové složce a lze ji zcela ignorovat. Vyzkoušela jsem ráda. Odešla ještě radši. Čekání na protivníky mě nebaví. A Hero Nobody Knows nikdy nezaloží dostatečně širokou herní základnu. Poněkud zbytečný je proto i volitelný online režim v módu pro jednoho. S ním se po městě pohybují další hráči, se kterými je možné interagovat. Měsíc po vydání jich je hrstka.

Těžko říct, co lidi od podobných titulů odrazuje. Počátek roku jich nabídl hodně, to je pravda. Při malé cílové skupině možná až moc. A to nás další adaptace anime čekají. Tato ještě tratí v tom, že je technicky dosti zastaralá. Pohyb po městě není plynulý, snímkování neustále hapruje. Obrazová kvalita tomu ale nenasvědčuje. Dnes jsou standardy jinde. Nelíbí se mi ani dabované části. Působí dojmem, že jsou nahrány ze starých pásek. Často jim chybí korekce hlasitosti a mají ruchy.

No, nedopadlo to nejlépe. Jestli chcete vstoupit do parodického světa superhrdinů, hru si jako průvodce nevybírejte. Ona ví, ale vypráví pro fandy. Nikoliv pro kolemjdoucí. Zkuste nejprve seriál, má jen dvanáct dílů po dvou sériích, a pak se kdyžtak vraťte ke hře. Jako doplněk univerza plní funkci skvěle. Samostatně? Příliš nefunguje.