Recenze: Moons of Madness

Peter Straub, Clive Barker, Edgar Allan Poe, Ray Bradbury, Richard Matheson nebo Stephen King. Že je znáte? To vás ctí, ale vývojáře her nejspíš ne, protože oni se klaní odkazu H. P. Lovecrafta. Jako je módní mít solární panely na střeše, elektromobil v garáži a oběť plastických chirurgů v posteli, je samozřejmé adaptovat myšlenky amerického spisovatele. Že nejste první a neděláte to nejlépe, to vůbec nevadí. Hlavně že chapadla opět ožívají.

Linearita hry je tak striktní, že bez větších odboček posbíráte i drtivou většinu achievementů. Za čtyři hodiny hraní tak máte další tisícovku na kontě a pocit, že vyprávění bylo mnohem delší. Možná až příliš. Dva rozdílné konce se neformují v průběhu hraní, ale rozhoduje o nich poslední minuta. Knihomolům jsou jasné, aniž by Moons of Madness vůbec zapnuli a těm ostatním dojdou poměrně brzy. Dobré je, že pro druhou variantu nemusíte hrát znova. Stačí nahrát poslední checkpoint. Ostatně pochybuji, že byste na Mars v tomto podání chtěli podruhé.

Přiznávám, že výslednou známku dosti ovlivňuje až úchylná obliba Lovecrafta a fakt, že se do něj poslední dobou pouští snad i štěnice. A bohužel pro Rock Pocket Games, většině autorů to jde prostě lépe. Vývojáři mají mytologii kolem obrovských bytostí osahanou, to ano, ale nedokáží kolem ní postavit zábavnou hru. Vizuál není dost halucinogenní. Hudba není dost depresivní. A příběh příliš brzy odhalí karty.