Recenze: Ion Fury

Respekt před všemi značkami, které přežily milénium, přizpůsobily se moderním prvkům, a přesto někde uvnitř zůstaly stejné. A klobouček těm tvůrcům, jejichž um k tomu dopomohl. Co ale přát zastydlým puberťákům, jejichž sláva přišla a skončila enginem Build? Upřímnou soustrast? Příjemný důchod? Vše nejlepší k brzké dospělosti? Možná jen hodně štěstí, protože zapáleností, tvrdohlavostí a oddaností bojují s větrnými mlýny, které je stejně jednou odvanou. Ale zatím jsou tady.

Snaha nacpat sexy holčiny do pánských kalhot nefrčí jen ve filmovém průmyslu, ale nějaký čas úřaduje i v herním světě. Ať už kvůli rovnoprávnosti nebo z důvodu větší atraktivity. Jenže každá hrdinka není automaticky další Lara Croft, Jill Valentine nebo Faith Connors. A to platí i pro Shelly. Ion Fury je příběhově plochá jak vietnamská královna krásy, tudíž oblíbit si neznámou postavu přes city nebo její charakter nepřipadá v úvahu. Zbývají tedy velké kvéry, prořízlá pusa a sprosté hlášky. Poslední část ale absolutně nefunguje. Kadence monologů je až hříšně řídká a jejich obsah moc originality nepobral. Když se ozve ikonická hláška poručíka Johna McClanea, spíš zvedáte obočí než koutky úst. Doba je skutečně jiná a není nutné ji míchat s minulostí.

A míchat by se neměla ani podobná jména. Ještě, než se titul dostal na konzole, prošel malou právní rozepří, která skončila, mimo jiné, změnou názvu. A když vám povím, že původní označení bylo Ion Maiden, asi víte, kdo si stěžoval. Britské kapele Iron Maiden se nelíbil jak název, tak jméno ústřední postavy a lebka používaná v grafických materiálech. Vedení 3D Realms nakonec ustoupilo v tom nejzásadnějším a titul přejmenovalo. Nakonec šlo ale o pěknou reklamu, která jen zvýšila povědomí o existenci hry.