Recenze: Dragon Ball Z: Kakarot

Když hru přináší Bandai Namco, většinou to znamená, že hrdinové budou mít nagelované vlasy, infantilní vystupování a kuráž nočního hlídače ve strašidelném hradu. Adaptace mangy nemají u nás nejsilnější pozici, protože se nikdy nestaly masovou záležitostí. Přesto si troufám tvrdit, že zrovna série točící se kolem dračích koulí má popularity nejvíce. A možná si ji ještě rozšíří, protože Kakarot přichází s vyprávěním, které může oslovit i mangy neznalé.

Na poměry východních her je titul překvapivě dietní v oblasti řady herních prvků. A to i v případě, že ho porovnám s libovolným hrdinským eposem z druhého konce světa. Vaření probíhá na dvě tlačítka, lovení na jedno a rybaření je tak lehké, že by si baštu z vody vytáhl snad i kojenec. Stavba několika málo obydlí vyžaduje pouze hrst materiálu a rozvoj nových schopností probíhá skrze dary a jednoduchý strom vylepšení. Vše je sice nesmírně přehledné a takřka automatické, ale nemůžu se zbavit dojmu, že potenciál je daleko za kopečky.

Možná si jen autoři úplně nevěřili, protože jejich předešlá tvorba čítá z větší části sérii Naruto Shippuden. Tam nepotřebují volnější svět, ani prvky dávající hráči pocit volnosti. Navzdory tomu se s novinkou popasovali dobře. Zajímavým zpestřením jsou série dialogů, kdy si vás titul zkouší, zda jste dávali během hraní pozor. Případně, jak dobře Dragon Ball Z znáte. Rád bych ale viděl nějaký postih, pokud odpovím špatně. Takhle se z konverzačních částí pro mnohé stane jen tipovačka bez významu.