Recenze: Darksiders Genesis

Za posledních deset let mohla mít série Darksiders už pět dílů, tři remastery a minimálně dvě kolekce. Bohužel ale nemá. Jestli to mají na svědomí změny u vydavatele, přerod studia či diskutabilní druhý díl, je už dnes jedno. Po odvážné trojce, která po vydání připomínala spíš Dark Souls než démonskou sérii, tu je díl s pozměněným konceptem. A rovnou vám povím, že mohl přijít klidně dřív, protože jezdcům zatraceně sluší.

Genesis se často přirovnává k Diablu, ale jediné, co jsem našel společné, je perspektiva pohledu. Sám bych titul zasadil spíše do škatulek akčních plošinovek s logickou vložkou. Obzvláště hraní za Svár je v mnohém podobné jako Lara Croft v podání The Temple of Osiris a The Guardian of Light. Valná většina hádanek a puzzlů pak přímo vychází z třetích Darksiders. Ať použitím ostrého kotouče, výbušných koulí nebo speciálních portálů. Do konceptu dvou hrdinů všechny známé prvky zapadají mnohem lépe, protože méně komplikují ovládání. Noví jezdci jsou také daleko skromnější na klábosení než diablovky a když už do debaty jdou, tak jen v rámci cutscén.

Až budete démony řezat po tlamě, adrenalin chytí tempo chorálového soundtracku. Jeho tóny dělají minimálně třetinu atmosféry. Jsou temné, osudové a nechybí jim výrazné pasáže s jemnými dynamickými vstupy. Je to jeden z těch doprovodů, který si rádi pustíte, i když zrovna nehrajete. A až později možná zjistíte, že za ním stojí britský skladatel Gareth Coker, jehož cit pro atmosféru je možné obdivovat u obou dílů Oriho.