RECENZE: Arise: A simple story

Příběh je to, co nás většinou her provází. Ano, některé z nich si vystačí i bez něj, ale jinak ho ve hře najdeme ve zpracováních od „nic není v té hře hlavnější než příběh“ až po „něco tam dejte, ať ty mise drží pohromadě“. I my, hráči, k příběhům přistupujeme různě. Záleží na náladě, zajímavosti příběhu a také samotné hře, jakou jsme se rozhodli hrát. Největší umělecké ambice co do zpracování příběhu mívají nezávislí vývojáři, kteří k tomu mají i prostor.

Umění celkově je taková zvláštní věc, protože ho každý člověk vnímá trochu jinak a je jedno, jestli mluvíme o malbách, sochách nebo nějakém pouličním umění ve městě, kdy pár zohýbaných trubek natřených křiklavou barvou (již tak zamýšleno, nikoli zásahem sprejerů) také bývá často považováno za umění. Z výše uvedeného pak plyne, že Arise: A Simple Story bude uměleckou hrou zaměřenou na vyprávění příběhu, kterou má na svědomí malé nezávislé studio, v tomto případě Piccolo Studios.

V rámci příběhu nečekejte nic převratného nebo objevného. Na začátku umírá starý vousatý muž, kterého pozůstalí vyprovází na jeho cestu, která začíná zvykem spálení jeho mrtvoly na hranici. On se však nevrací jako zombií, ale hra nás nechá prožít jeho život ve snovém světě od malého chlapce až po cestu za světlem na věčnost. Jak to v životě bývá, čekají nás nejen veselé a příjemné prožitky, ale také smutné a negativní události. Výhodou vyprávění je nenáročnost na jazykovou vybavenost, jelikož celý příběh si vystačí beze slov.

Zmíněné umělecké zpracování je vidět na každém kroku. Každá etapa života našeho hrdiny má jinak zpracované prostředí, používá jiné motivy a hned na první pohled je jasné, jestli se jedná o pozitivní či negativní emoci. Mládí je radostné a hravé, láska a zamilovanost je plná květin a potůčků. Honit nás však budou duchové minulosti, budeme za sebou a kolem sebe všechno spalovat nenávistí a zima, jakožto konec našeho života je opravdu tuhá. Největším kladem na celé hře je právě toto nádherné zpracování jednotlivých emocí a prožitků, které výborně doplňuje hudební podkres. Příjemnou klavírovou pasáž tak střídají dramatické smyčce a všechno do sebe pěkně zapadá a ladí.

Pozlátko je sice pěkné, ale všechno by mělo být podpořeno zajímavou hratelností, protože bez ní těch nějakých pět hodin hratelnosti napříč deseti prostředími může jenom těžko fungovat. Hlavní nosnou myšlenkou je možnost ovládat čas, čímž se mění události nebo třeba počasí v prostředí. Bál jsem se, že po chvilce mě hraní nebude bavit, ale díky změně prostředí se mění i dynamika celé hry a tak i to, co při hraní posouváme. Bohužel jak dojde na skákací pasáže, kterých je ve hře nejvíce, posouváte prostředím tak, abyste vyskočili, vylezli nebo se mohli posunout dál, což je sice v jiných prostředích, ale nakonec je to na jedno brdo. Tyhle skákací a hopsací části jednou za čas přeruší nějaká jiná hrátka, jako třeba hra s ohněm, kdy posouváme prostředím postupující oheň, běžíme za světlem, vyhýbáme se stínům nebo ovládáme přívaly sněhu.

Bohužel jsem se u hraní vztekal podstatně víc, než bych u takovéto hry očekával. Někdy to bylo tím, že daná pasáž byla na poměry takové hry relativně těžká, ale dost často to bylo tím, že kolem všeho toho umění někdo zapomněl, že hra se musí především dobře ovládat a kamera poskytovat dostatečný přehled o dění v dané úrovni. Ani jedno ale nefunguje tak, jak by bylo potřeba. Menším problémem se nakonec ukázalo ovládání. Postavička na naše příkazy reaguje místy docela nepředvídatelně. Někdy skočí daleko, jindy za podobných podmínek málo a pak z toho vznikají situace, že člověk potřebuje někam skočit a buď nedoskočí nebo přeskočí. Díky tomu je v některých částech smrt a časté opakování na denním pořádku a bylo mi tak jasné, proč za některé průchody přes úrovně bez úmrtí, je achievement.

Tím hlavním, co mi nedovolilo dát vyšší známku, je kamera. Není možné s ní hýbat dle libosti, jenom ji trochu naklápět. Zbytek měli obstarat vývojáři, což se bohužel nestalo. Nejvíce nás kamera potrápí při skákání z místa na místo a při překonávání výškových překážek. Díky kameře totiž vůbec není poznat, jestli je daná plošina výš nebo níž, takže první skok je pokus o to zjistit, kde se daná věc nachází. Spoustu nastavení si ještě ke všemu děláme sami v rámci hrátek s časem, takže musíme štelovat nastavení plošinek. Boj s úrovněmi bych přežil s tím, že jsem třeba lempl, ale když mi to nejde proto, že nepoznám, kam skočit nebo běžím za kamen, kam kamera nevidí a čekám, co se stane, to jsou věci, co prostě nelze akceptovat.

Grafická stránky hry se povedla na výbornou, protože na hru je opravdu radost pohledět. Technická stránka však tak trochu pokulhává. Sem tam nejde nějaká překážka projít na jednom místě, aby o jeden krok vedle už všechno šlo a design některých úrovní je takový paskvil, že budete rádi, že už ho máte za sebou. K tomu všemu dala hra mému Xbox One X místy velice zabrat, kdy větráky běžely, jako bych hrál Red Dead Redempion 2. O to smutnější jsou pády FPS, které na nás čekají a i díky nim je ovládání hry ještě o něco větší výzva, než by bylo záhodno.