Recenze: 7th Sector

Už jsem byl kluk utíkající lesem. Postavička tahající červy z dobytka. Hrdina, co láduje kotel netradiční lodě. A také dobrodruh na neznámé planetě. Všechno v podobném výpravném stylu. Jen barevná paleta se měnila podobně, jako překážci na cestě za svobodou. Hrdinové logických plošinovek vždy bojují proti zlu, které si na pozadí běží vlastním životem. A představitel hry 7th Sector není zase tak velkou výjimkou. Jen má mnohem důmyslnější prostředky.

Jakkoliv drží hra depresivní atmosféru, až se i sebevrahovi dělá špatně, najdou se místa s odlehčenými momenty. Celá anabáze s dálkově řízeným autíčkem je dětsky naivní. Od stylizace levelu až po probuzení pomocného robota. Jindy se autor opře o náš skutečný svět, jako když nechá spadnout systém, po čemž následuje dobře známá modrá obrazovka smrti. A když se pořádně zaposloucháte do hudebního doprovodu, určitě si v podzemí zavzpomínáte i na Terminátora.

Ještě víc mě tak mrzí, že musím držkovat na přepálenou délku hry. Teoreticky, budete-li znát řešení všech hádanek, můžete hru dokončit za jedno odpoledne. Ale to při prvním hrání nehrozí ani se záhonkem čtyřlístků za zády. Místo toho se díky četným zásekům vyšplháte minimálně na dvojnásobek, a to už je u podobné hry až příliš. Tempo hratelnosti se občas skoro zastaví, a to není dobré. Hry jako 7th Sector musí být neustále v pohybu. Jak se přetrhne atmosférická linka, nezachrání titul ani padesát hádanek.